Svépomocná výstavba tělovýchovných a sportovních zařízení v Ostravě do roku 1956

Vůbec nejstaršími sportovišti na území současné Ostravy byly od sedmdesátých let 19. století plavecké lázně na vodní strouze v místech někdejšího dobytčího trhu (dnes za Divadlem Antonína Dvořáka), které v zimě sloužily také jako kluziště, dále pak loděnice německého veslařského klubu na tzv. Strassmannově rybníku, v místech dnešního areálu Budoucnosti na Cihelní ulici, a rovněž kluziště a tenisové dvorce německého bruslařského spolku. Posledně jmenovaný areál nacházející se od roku 1886 v místech někdejšího obecního rybníku, poblíž městských jatek, byl také nejdéle kontinuálně fungujícím sportovištěm, neboť se zde později nacházel první ostravský zimní stadion, opuštěný v roce 1992 a zbouraný roku 2003.

Vcelku dosti pozdě vznikaly na Ostravsku první spolkové tělocvičny, které byly spojeny zejména s českou národní organizací Sokol. Vůbec nejstarší sokolovna v hranicích současné Ostravy vznikla v roce 1901 v Porubě, o rok později vystavěli vlastní budovu sokolové v Přívoze a teprve roku 1905 vybudovala svůj spolkový dům s tělocvičnou nejstarší sokolská jednota v Moravské Ostravě. Do té doby nejen národovecký Sokol, ale i další české a německé tělocvičné spolky provozovaly svoji činnost pouze v pronajatých prostorách dílen, hostinců, kulturních sálů nebo školních tělocvičen.

Ve stejné době začala v oblasti tělovýchovných a sportovních zařízení hrát významnější roli obecní samospráva, která k jejich zřizování přispívala především poskytováním potřebných pozemků. To souviselo na jedné straně se začleňováním tělesné výchovy do školních osnov a vznikem potřeby hřišť pro školní mládež, na straně druhé pak s nástupem kolektivních míčových her. Za přelomový lze v Moravské Ostravě považovat rok 1905, kdy z iniciativy obce vykrystalizovaly na území města tři lokality využívané jako veřejná sportoviště: Stará střelnice, tzv. muglinovská louka za Novou střelnicí a Wilczekovy pozemky na Cinglu na nábřeží Ostravice (Ve Vrbině). Krátce nato vznikla další sportoviště a hřiště u tehdejší Říšské silnice, která získaly roku 1909 do nájmu spolky provozující moderní individuální a kolektivní sporty.

Zcela nová éra přišla se vznikem samostatného Československa, kdy se začala pozvolna formovat i první státní koncepce podpory rozvoje sportu a tělovýchovy. V Moravské Ostravě se mezi válkami dařilo v oblasti tělovýchovných a sportovních zařízení úspěšně dohánět počáteční zpoždění za ostatními velkými městy českých zemí, pochopitelně s výjimkou Prahy. Jinak ovšem patřilo v tomto ohledu Velké Ostravě v rámci první Československé republiky přední místo a již tehdy měla nakročeno k tomu stát se po Praze druhým nejvýznamnějším sportovním centrem v Československu. Ve městě tehdy vznikla nová důležitá sportoviště a zařízení, jako byly tenisové kurty u Komenského sadů z roku 1927 nebo veřejná letní plovárna v Hulvákách z let 1928–1930.

Zatím neúspěšně se hledaly cesty, jak v Moravské Ostravě realizovat nákladné stavby zimního stadionu nebo moderního sportovního střediska, respektive atletického stadionu. Ten sice díky železárnám ještě krátce před válkou ve Vítkovicích vznikl, ale nepodařilo se jej uskutečnit v plánovaném rozsahu. Celkově se město potýkalo s citelným nedostatkem sportovních ploch, i když tehdejšímu vedení radnice nelze upřít snahu zajistit jak potřebné pozemky, tak materiálně podpořit spolky při svépomocném budování hřišť. Nejvýstavnější prvorepublikové ostravské hřiště, na němž se až do třicátých let odbývaly nejvýznamnější sportovní akce ve městě, se tehdy nacházelo v sousedství městského hřbitova, u krematoria, což ale působilo určité problémy a vyvolávalo nevoli u nesportovní části veřejnosti.

Velkým přínosem krátké meziválečné konjunktury se staly úspěšné investice silných tělocvičných organizací do budování nových tělovýchovných zařízení, ať už to byl sportovní areál mariánskohorského Sokola, tělocvična s venkovním hřištěm Dělnické tělocvičné jednoty v Přívoze nebo jízdárna a pak i nová sokolovna v Moravské Ostravě, dokončená v roce 1932. V případě nové sokolovny se přitom jednalo pouze o první fázi většího investičního záměru, jehož dalšími dvěma etapami měly být krytá plovárna a druhý velký tělocvičný sál, na něž už ale vzhledem ke zhoršující se situaci před druhou světovou válkou nedošlo.

Období po skončení války bylo charakterizováno především komunistickými snahami o tzv. sjednocení tělovýchovy, tedy sloučení veškerých sportovních a tělovýchovných organizací a jejich podřízení ústřední politické kontrole. Dříve než k tomu v roce 1948 došlo, podařilo se v Ostravě postavit umělé kluziště. Na pozadí rozsáhlých organizačních změn v oblasti sportu byl pak vytvořen program podpory svépomocné výstavby tělovýchovných zařízení, kombinující menšinovou finanční dotaci ze státních zdrojů a většinové dobrovolné, bezplatné zapojení členstva tělovýchovných organizací. V padesátých letech 20. století tak vzniklo v Ostravě hned několik nových významných sportovních staveb, jako byla sportovní hala, ústřední tenisový dvorec, zastřešení zimního stadionu nebo ústřední sportoviště, z něhož však byla realizována částečně jen ve výsledku nezdařená výstavba tzv. Stadionu odborářů. Brzy se totiž ukázalo, že budování velkých sportovních zařízení nelze nadále zajišťovat svépomocí a že přímou zodpovědnost za jejich investiční pokrytí musí v podmínkách totalitního státu převzít především on sám.

Text připravil PhDr. Radoslav Daněk, Ph.D. , odborný archivář Archivu města Ostravy