Historické kalendárium
28. listopad 1872
Dne 28. 11. 1872 vypukl požár v pivovaru hrabat Wilczků v Polské Ostravě, který silně poškodil levé křídlo zámku až po hradební věž. Příčinou byla nedostatečná bezpečnost výroby v rukodělném provozu, kde se připravoval slad a vařilo se tam pivo za použití otevřeného ohně. Ten zničil zásoby ječmene a sladu i veškeré dřevěné části stavby, ale naštěstí nezachvátil šindelovou střechu. Tehdejším nájemcem polskoostravského pivovaru, který v polovině 19. století produkoval ročně jen asi tisíc hektolitrů piva, byl Simon Frankl. Po požáru přenesl výrobu piva do tzv. harendy, jež se nacházela v nedalekém podzámčí. Živelní pohroma i finanční problémy nájemce, které vyvrcholily v roce 1879 konkurzním řízením, urychlily zánik pivovaru.
29. listopad 1873
Dne 29. 11. 1873 byla zafoukána první tavba v Žofinské huti. Vysokou pec skotského typu začala roku 1871 stavět nedaleko jámy Karolina (dnes přibližně uprostřed mezi dvojhalím a Divadlem A. Dvořáka) První rakousko-uherská vysokopecní společnost. Huť dostala své jméno podle Sophie, manželky jednoho z podílníků společnosti Davida Gutmanna. Její výkon měl dosáhnout tehdejšího maxima v habsburské monarchii – 100 tun surového železa denně. Dokončení stavby se krylo s nástupem hospodářské krize, v jejímž důsledku byl provoz Žofinky až do roku 1880 přerušen. Následně si ji pronajalo Vítkovické horní a hutní těžířstvo, do jehož majetku nakonec huť v roce 1888 přešla jako jeden z provozů Vítkovických železáren. Na konci 19. století již Žofinská huť měla tři vysoké pece a 450 zaměstnanců. Roční produkce činila téměř 150 tisíc tun železa. Provoz musel být několikrát zastaven, např. ve 30. letech 20. století v době hospodářské krize nebo za druhé světové války při leteckém bombardování Ostravy. Poslední odpich byl v Žofince proveden v březnu 1972.
1. prosinec 1900
Dne 1. 12. 1900 se v Šenově u Ostravy narodil malíř Vilém Wünsche. Vyučil se důlním zámečníkem a v této profesi do svých 21 let pracoval. Navštěvoval večerní kurzy kresby při Kulturní radě pro širší Ostravsko a od roku 1922 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, později na Akademii výtvarných umění. Jeho učiteli byli J. Loukota, J. Obrovský a M. Švabinský, který jej také doporučil ke stipendijnímu pobytu v Paříži. V roce 1931 se vrátil trvale na Ostravsko a stal se členem Moravsko-slezského sdružení výtvarných umělců. Zdejší hornické prostředí mu bylo bohatým inspiračním zdrojem: maloval havíře při práci ve štolách, ale i výjevy z koupelen, lampoven či krčem. Na počátku války byl vězněn v koncentračním táboře v Osvětimi. S tímto hrůzným zážitkem se vyrovnával v cyklu expresivně pojatých obrazů, které představil v roce 1946 na výstavě v ostravském Domě umění. Po válce se vrátil tematicky ke své předchozí tvorbě, kterou námětově rozšířil o ostravskou vedutu a krajinomalbu. V roce 1983 mu byl udělen titul národní umělec. Zemřel ve svém rodném městě 3. 5. 1984.
Připravil Archiv města Ostravy